Velmi mi chybíš, příteli. Ať to byly demonstrace, nebo semináře, vždy jsi byl ochoten a připraven mi pomoct, přijít za námi a shromážděné lidi obohatit o informace, které mohli nést dál, a nad nimiž mohli přemýšlet. Když zaznělo jméno Miloslav Ransdorf, nikdo ani na vteřinu nepochyboval, že uslyší moudrá slova vzdělaného a dobrého člověka.
Z našich politiků jsi byl jediný, kdo četl celou smlouvu TTIP, a tím pádem jsi věděl, jaké svinstvo se na nás chystá.
Mluvil jsi o tom jako o otrocké smlouvě, z níž se nedostaneme pro příštích 20 let, přistoupíme-li na ni. Chtěl jsi a prosazoval, aby se lidé s ní mohli seznámit a aby v každé zemi, která by to měla podepsat, proběhla informační kampaň a následně referendum. Říkal jsi, že nepostavíme-li se tomuto otrockému aktu, čeká nás velmi těžká doba.
Jediné, co ti mohu slíbit, že jsou to věci, na kterých bude Institut (ISSTRAS) trvat a udělá vše pro to, aby Tvůj hlas nezůstal hlasem volajícího v poušti.
Věděl jsi, jakou zášť ke Slovanům a slovanství pociťují špičky západního světa a nejednou jsme o tom, i o důvodech této nenávisti, spolu hovořili. V zásadě jsme v této problematice zcela souzněli, ale gigantická šíře Tvého historicko-ekonomicko-politicko-sociálního kontextu byla pro mne vždy zdrojem obrovské inspirace, kterou bych těžko kdekoli hledala v tak koncentrované a příjemné podobě. Říkal jsi, že i když slovanství není samospasitelné, je pro slovanské národy tou základnou, na níž může velmi pevně stát a leckterým tlakům odolávat. Velmi dobře jsi také věděl, jak důležité je pro nás i pro celý slovanský svět veliké Rusko.
Bylo ještě hodně věcí, které jsi chtěl udělat pro tuto zem, pro tento národ, a možná i to bylo příčinou Tvého předčasného odchodu. Tvé zdraví nebylo zrovna na výši a Ty jsi mu, poctivě řečeno, moc nepomáhal. V důsledku své neúnavné píle a slušnosti, která je v dnešní době spíše břemenem, jsi byl nejednou doslova přinucen lékaři k potřebnému odpočinku; a stejně jsi koukal, jak jim utéct, protože v Bruselu bylo přece třeba pomoct těm či jiným. Proto si také myslím, že události několika týdnů před Tvým odchodem nebyly náhodné a skutečnost, že Ti v neoprávněné vazbě odmítli podat lék, byl někým řízený záměr. Věřím, že pravda vyjde najevo, ale bude muset zjevně uplynout řádka let.
Odešel jsi, ale Tvoje myšlenky zůstávají a žijí s námi. A já věřím, že je hodně lidí, kteří je, stejně jako já, nezapomenou. Jsi teď na druhé straně a můžeš se zájmem Tobě vlastním sledovat naše hemžení. I když zůstává otázka: Kdo z nás je vlastně na „druhé“ straně?
